Šedá zóna je posledním výstavním projektem realizovaným v prostorách bývalého tanečního klubu Ta Magika. Autory jsou vyjma jednoho studenti Institutu Tvůrčí fotografie a jejich stmelujícím prvkem je potřeba vystoupit z komfortní zóny nejen z hlediska obsahu, ale i způsobu jeho prezentace v negalerijním prostoru.
Koncept šedé zóny známe ze sociologie či historie české literatury, kde je definována jako širší skupina lidí mezi establishmentem a disentem normalizačního období v Československu. Čím vším ale může být šedá zóna mimo tento historický kontext, v její symbolické rovině? Šedá není vyhraněná jako její výchozí polohy, nemusí být proto snadno uchopitelná jako černá a bílá. Ze své podstaty je heterogenní. Svou otevřeností nás nabádá k dialogu, ale nebrání se ani změně stanoviska. Spíše než místem bezpečí, zaručených jistot a snadných definic je šedá zóna polem možností, rozpínavým a chvějícím se ve svých konturách. Je prostorem osvobozující transgrese a tvořivého procesu.
Mezi zastoupenými autory velmi silně rezonují témata izolace a osamocení. Katarzyna Heczko Bodora se jimi zabývá v souvislosti s osudem kardinála Stefana Wyszynského, který byl polskou vládou v 50. letech minulého století vězněn, aby jí byl později po svém propuštění tolerován. Portréty osobností, které v letech 1946–89 emigrovaly z tehdejšího Československa do Rakouska, zachytil Petr Foltýn. V cyklu fotografií s názvem Běž do svého pokoje a vrať se, až budeš normální se pak Lenka Vaculínová konfrontuje s nelogičností výchovných stereotypů, které nepřipouštějí dialog mezi rodiči a jejich dětmi.
Dalším tématem je smrt, kterou k fotografickému médiu přirovnávali už teoretici fotografie Roland Barthes a Susan Sontag. Také v tvorbě polského divadelního režiséra, výtvarníka a teoretika Tadeusze Kantora se nejednou smrt zrcadlí ve fotografii, v aktu fotografování či v samotné postavě fotografa. Zdá se, že Katarzyna Szwarc zná velmi dobře také jeho mýtopoetiku. Ve svých vzpomínkách na odchod blízké osoby a úvahách o souvztažnosti smrti a fotografie, které nazvala Mám ráda, když je tma, balancuje mezi funerální atmosférou i dětskou hravostí. Hravě působí také pomyslný kladkostroj na studnu Jakuba Hayneho v Crucifixion III, ačkoli dává tušit nejrůznější temné scénáře. Blízkostí smrti se rádi obklopují také aktéři dokumentárních fotografií Valdemara Bednarze. Jeho Suspension zachycuje komunitu lidí, kteří po vzoru severoamerických indiánů vyhledávají fyzické utrpení, aby dosáhli mimořádných stavů vědomí.
Tíživost obsaženou na fotografiích těchto autorů zmírňují práce Dity Valachové. Autorka Plážového kompletu nahlíží pod povrch zdánlivě obyčejných věcí a okamžiků. Poslední tři autory pak propojuje experiment. Prostřednictvím fotografie nám odhalují své fikční světy. Sandra Sedlecká kontempluje ve stavu mezi bděním a snem (Antesomnia). A zatímco Petr Moško přetavuje industriální realitu v popartové Artchemo, vyvolává Pavel Křeček svými imaginativními Fragmenty z Kolbenky paměť zapomenutého místa.
Zastoupeni autoři prozkoumávají své šedé zóny velmi soustředěně a stejně jako je jejich záznamový materiál citlivý ke světlu, jsou oni citliví k okolnímu světu. Fotografické médium je šedou zónou jejich tvořivého pohybu a zároveň průvodcem, učitelkou i velkou šprýmařkou, která si tak ráda libuje v nejednoznačnosti.
Terezie Foldynová
