Výstava šesti studentů ateliéru Fotografie Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně přináší reflexi dvou semestrálních témat Homo Photographicus a Unframed/Unseen, promýšlených
a zpracovávaných v průběhu posledního roku pod vedením Silvie Saparové a Lucie L. Fišerové.

První z nich reflektuje naši proměnu z homo sapiens na homo photographicus, kterou popsal španělský umělec a kurátor Joan Fontcuberta. Člověk fotografující a fotografovaný je v současném světě aktem fotografování téměř definován. Permanentní mačkání „spouště“ na displeji chytrého telefonu se stalo formou aktivního a plnohodnotného prožívání života s jeho významnými i zcela banálními okamžiky. Když moment nevyvstane v podobě obrazu, vzpomínka na něj vyšumí z osobního i kolektivního vědomí. Když nejsme zachyceni a exponováni na sociálních sítích, jako bychom ani nebyli. Na druhou stranu, fotografie zdevalvovaná digitální nadprodukcí postupně ztrácí svou fyzickou exkluzivitu i obsahovou hodnotu Jaký smysl má tedy zaznamenávat běžné situace a vytvářet z nich obrazy?

Druhé téma nabízí částečné řešení. Přesouvá pozornost z filozofické reflexe média na uvědomělejší prožívání momentu přítomnosti. Zostřením smyslů a ritualizací každodennosti se postupně odkrývají výjevy a situace, které jsou na první pohled neviděné, nerámované, neoddělené od okolního světa. Jsou pod prahem vnímatelnosti nebo nad rámec zařaditelnosti – v intervalu od zcela banálního k absurdnímu nebo fantasknímu. Je nezbytné si stále znovu uvědomovat, že významy věcí nespočívají v šíři obrazového pole, ale v hloubce samotného vidění. Chodit po starých známých cestách, ale s víc a víc otevřenýma očima.

Práce prezentované na výstavě jsou výsledkem propojení těchto dvou přístupů. Autoři pečlivě
a dlouhodobě zkoumají samotné médium, aby porozuměli jeho formálním zákonitostem a podrobili ho zkoušce, jestli je něčím víc než jen technickou hračkou. Současně se ale soustřeďují na vnitřní prožitek vztahu s ním a propojení samotného procesu fotografování s vnitřním životem. Kateřina Lebedová ve své videoinstalaci reaguje na zahlcenost světa pulsujícími a neustále se měnícími virtuálními obrazy. Stovky snímků opuštěné krajiny, navrstvených za sebou, vytváří uklidňující vizuální tok neurčitých forem a nabízí prostor k vnitřní meditaci. 

Patrik Fica devastuje materiál analogových negativů, které vystavuje elektrickému proudu, chemickým reakcím nebo fyzickým vstupům. Tento tvůrčí proces, zvěčněn do abstraktního obrazu, je současně paralelou k pocitům úzkosti ze ztráty vzpomínek, ale i úlevy, kterou zapomínání někdy přináší. Pavel Hála v multimediálním projektu mapuje fenomén socialistických plastik umístěných na odpočívadlech podél dálnice D1. Tyto objekty fotografuje mobilním telefonem a následně, pomocí techniky digitální fotogrammetrie, rekonstruuje jejich trojrozměrné modely, které nechává rotovat na starých rozbitých telefonech. Prostřednictvím současných technologií tak autor po letech vrací původním uměleckým objektům pozorný pohled diváka. Simona Škamradová pořádá rituální večeři pro přátele před svojí fiktivní smrtí. Prostřou si na rozměrném ubrusu světloctitlivého papíru. Výslednou kyanotypii, nesoucí světelné stopy zaznamenávající pohyb jídla a talířů během hodování, doplňuje polaroidy nezávazně dokumentujícími atmosféru hostiny. Kristína Kordiaková se drobnými performancemi v zasněžené krajině snaží obnovit svůj vztah ke svým fotoaparátům, které familiárně nazývá Tofu a Gregor. Překročením své komfortní zóny a zkoumáním vlastních fyzických limitů v nehostinném prostředí zároveň intenzivně prožívá zkušenost fotografovat a být fotografován. Projekt Martina Matuly se obrací k rodinné paměti. Iniciuje pátrání po ztracené fotografii rodičů, která pro něj v dětství nesla osobní význam. Spletitost rodinných vztahů interpretuje po letech společnou fotografií pořízenou velkoformátovým fotoaparátem.

Fotografická alchymie technologických procesů se s magií fotografických rituálů podstatných pro naše každodenní prožívání prolíná častěji, než si myslíme.

Lucia L. Fišerová