„Již Giacomo Leopardi si všiml, že jsou jistá místa na venkově, kam se zpravidla sletuje nejvíce ptáků a kde zpívají neustále a vroucně. Jsou místa na zemi jako zrovna uchystaná pro zjevení krásných a dobrých duchů a naproti tomu jiná, kde i zvíře ježí srst a třese se hrůzou.“ Tak začíná povídka Pozdrav z Tasova předního českého spisovatele Jakuba Demla. Opravdu, jsou taková místa, kde je radost spočinout, vydechnout a v pocitu bezpečí splynout s okolím. Prostor pak můžete plně prožívat, a především vnímat sami sebe. Jsou to Prítomné miesta.
Barbora Cicoňová (*1995) má sice fotografii vystudovanou, ale rozhodně netrpí touhou dokumentovat vše okolo sebe. Až trochu romanticky vytahuje fotoaparát jen ve chvílích vnitřního klidu a na místech, která jí tento stav umožňují. Většina podobně pracujících autorů tvoří podobně „meditativní“ technikou, tedy velkoformátovou kamerou. Bára však používá kinofilmový aparát. „Přítomná místa a chvíle“ zaznamenává v relativně rychlém sledu záběrů, přesto jsou ale všechny obrazy nesmírně soustředěné. Z šestatřiceti políček jednoho filmu lze vystavit bezmála všechny.
Vyfotografované filmy bychom za poslední rok napočítali na prstech rukou. Děl tedy není mnoho, nicméně každý z filmů odráží trochu jiný druh koncentrace a jiný přístup k práci se světlem. Vždy podle toho, o jaké místo se jedná. Či o byt sdílený se životním partnerem, místo dětství a dospívání, či o kus horské krajin, nebo mořského pobřeží, které autorka potkala na cestách. Zde všude se „zjevují dobří duchové“ a také dobré fotografie…
Výstava studentek ateliéru Fotografie Lukáše Jasanského na FUD UJEP představuje výrazný pohled na pozici fotografie v současném umění i ve společnosti. Autorky tvoří klasickou, analogovou metodou – nelpí však pouze na estetice a formální stránce. Vedle fotografií tvoří i výrazná společná performativní videa.
Poetický jazyk zde funguje jako motto, obrat k vizuálu – ať už v nejobyčejnějších sděleních o současném světě, tak ve chvílích terapeutického úniku z reality. Přestože se tak každá z autorek – Marina Dolgikh, Iuliia Romashkina – vyjadřuje z vlastní perspektivy a s odlišnou zkušeností, jedná se o kompaktní a originální výběr toho nejzajímavějšího ze současného Ústí nad Labem.Marina Dolgikh (*2001) a Iuliia Romashkina (*1999)
Pracují v umělecké dvojici Sumasbrodky od roku 2023. Ve své volné tvorbě využívají různá media, především fotografií a video. Zabývají se tématem podvědomí, které skrývá vnitřní neprozkoumané světy a způsoby, jak s ním komunikovat pomocí vizuálních obrazů.
Anastasiia Perets, Johanka Vohnoutová, Jan Hradil, Matej Kocúr, Julie Petříková, Lukáš Centek, Matyáš Doležal, Oleksandra Tsivkach, Antonín Šmotek
Studium na umělecké škole je řehole v rytmu klauzur. Od tématu k tématu, od semestru k semestru. A i když je naším cílem vytvořit pro studenty vždy co nejširší prostor pro sebevyjádření, tak jednotlivá témata mohou přece jen svazovat, stávat se brzdou. Letos jsme tedy vyřkli pouze „choď a foť“. Bylo to zaklínadlo. Hlavně pracuj, dělej promyšleně, dělej intuitivně, hlavně foť! Jak se ukázalo, prostor se pro někoho rozevřel možná až moc…
Přístupy a nápady studentů se v průběhu semestru proměňovaly. Někteří rozvíjeli svá dlouhodobá témata (Antonín Šmotek, Matej Kocúr), jiní naopak vztáhli téma ke své aktuální životní situaci (Anastasiia Perets, Julie Petříková) a mnozí využili prostor pro experimentování (Matyáš Doležal, Oleksandra Tsivkach). Někteří prostě opravdu chodili a fotili (Jan Hradil, Lukáš Centek). Johanka Vohnoutová pak pojala „zaklínadlo“ doslovně, ve chvíli psaní tohoto textu jde již druhým týdnem z domovské Plzně do Ostravy. A snad i fotí.
Výstava „Choď a foť“ není žádným kurátorským projektem. Vystavující propojuje pouze institucionální rámec školní klauzury a téma tak široké, jak jen může být. Výstava bude mít jednu část v Galerii Díra a druhou ve školní budově fakulty umění. Jak se věc zdaří nevíme, neznáme ani všechen obrazový matriál, protože některý teprve vzniká. Je to možná trochu opovážlivé, ale ona bezbřehost letošní výstavy nemusí být vnímána pouze jako drzá hra, ale také jako paralela současného světa a jeho neuchopitelnosti.
Patrik Fica, Pavel Hála, Kristína Kordiaková, Kateřina Lebedová, Martin Matula, Simona Škamradová
kurátorky výstavy: Lucia L. Fišerová, Silvia Saparová
Výstava šesti studentů ateliéru Fotografie Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně přináší reflexi dvou semestrálních témat Homo Photographicus a Unframed/Unseen, promýšlených a zpracovávaných v průběhu posledního roku pod vedením Silvie Saparové a Lucie L. Fišerové.
První z nich reflektuje naši proměnu z homo sapiens na homo photographicus, kterou popsal španělský umělec a kurátor Joan Fontcuberta. Člověk fotografující a fotografovaný je v současném světě aktem fotografování téměř definován. Permanentní mačkání „spouště“ na displeji chytrého telefonu se stalo formou aktivního a plnohodnotného prožívání života s jeho významnými i zcela banálními okamžiky. Když moment nevyvstane v podobě obrazu, vzpomínka na něj vyšumí z osobního i kolektivního vědomí. Když nejsme zachyceni a exponováni na sociálních sítích, jako bychom ani nebyli. Na druhou stranu, fotografie zdevalvovaná digitální nadprodukcí postupně ztrácí svou fyzickou exkluzivitu i obsahovou hodnotu Jaký smysl má tedy zaznamenávat běžné situace a vytvářet z nich obrazy?
Druhé téma nabízí částečné řešení. Přesouvá pozornost z filozofické reflexe média na uvědomělejší prožívání momentu přítomnosti. Zostřením smyslů a ritualizací každodennosti se postupně odkrývají výjevy a situace, které jsou na první pohled neviděné, nerámované, neoddělené od okolního světa. Jsou pod prahem vnímatelnosti nebo nad rámec zařaditelnosti – v intervalu od zcela banálního k absurdnímu nebo fantasknímu. Je nezbytné si stále znovu uvědomovat, že významy věcí nespočívají v šíři obrazového pole, ale v hloubce samotného vidění. Chodit po starých známých cestách, ale s víc a víc otevřenýma očima.
Práce prezentované na výstavě jsou výsledkem propojení těchto dvou přístupů. Autoři pečlivě a dlouhodobě zkoumají samotné médium, aby porozuměli jeho formálním zákonitostem a podrobili ho zkoušce, jestli je něčím víc než jen technickou hračkou. Současně se ale soustřeďují na vnitřní prožitek vztahu s ním a propojení samotného procesu fotografování s vnitřním životem. Kateřina Lebedová ve své videoinstalaci reaguje na zahlcenost světa pulsujícími a neustále se měnícími virtuálními obrazy. Stovky snímků opuštěné krajiny, navrstvených za sebou, vytváří uklidňující vizuální tok neurčitých forem a nabízí prostor k vnitřní meditaci.
Patrik Fica devastuje materiál analogových negativů, které vystavuje elektrickému proudu, chemickým reakcím nebo fyzickým vstupům. Tento tvůrčí proces, zvěčněn do abstraktního obrazu, je současně paralelou k pocitům úzkosti ze ztráty vzpomínek, ale i úlevy, kterou zapomínání někdy přináší. Pavel Hála v multimediálním projektu mapuje fenomén socialistických plastik umístěných na odpočívadlech podél dálnice D1. Tyto objekty fotografuje mobilním telefonem a následně, pomocí techniky digitální fotogrammetrie, rekonstruuje jejich trojrozměrné modely, které nechává rotovat na starých rozbitých telefonech. Prostřednictvím současných technologií tak autor po letech vrací původním uměleckým objektům pozorný pohled diváka. Simona Škamradová pořádá rituální večeři pro přátele před svojí fiktivní smrtí. Prostřou si na rozměrném ubrusu světloctitlivého papíru. Výslednou kyanotypii, nesoucí světelné stopy zaznamenávající pohyb jídla a talířů během hodování, doplňuje polaroidy nezávazně dokumentujícími atmosféru hostiny. Kristína Kordiaková se drobnými performancemi v zasněžené krajině snaží obnovit svůj vztah ke svým fotoaparátům, které familiárně nazývá Tofu a Gregor. Překročením své komfortní zóny a zkoumáním vlastních fyzických limitů v nehostinném prostředí zároveň intenzivně prožívá zkušenost fotografovat a být fotografován. Projekt Martina Matuly se obrací k rodinné paměti. Iniciuje pátrání po ztracené fotografii rodičů, která pro něj v dětství nesla osobní význam. Spletitost rodinných vztahů interpretuje po letech společnou fotografií pořízenou velkoformátovým fotoaparátem.
Fotografická alchymie technologických procesů se s magií fotografických rituálů podstatných pro naše každodenní prožívání prolíná častěji, než si myslíme.
„Přines klacek!“ je notoricky známý pojem nejen pro všechny pejskaře. Má však mnoho významů. Od toho „dej mi konečně chvilku pokoj“ po ten „proběhni se, chci se radovat s tebou“. A každý pejskař se asi v průběhu dní pohybuje mezi těmito polohami, někdy dokonce v průběhu jedné procházky. Ať tak či tak, zmíněný povel zásadně určuje rozdíl mezi procházkou se čtyřnohým miláčkem a procházkou s partnerem či dětmi, které můžete pro klacek posílat jen v omezené míře.
Procházka se psem, tedy s tím psem, který pro klacek běží a zároveň se s ním také vrátí, je zkrátka meditativní záležitostí, kde si můžete celkem svobodně dávkovat míru samoty. Zatímco procházka o samotě je záležitostí ponejvíce introspektivní a procházka s někým je záležitost společenská, tak procházka se psem je někde mezi, umožňuje obě polohy střídat. Chvíli být s vlastními myšlenkami a chvíli si povídat s někým, kdo s vámi navíc skoro ve všem souhlasí a laskavým pohledem vás uklidňuje.
Fotografie Adama Kenckého (*1986) se vždy přirozeně točily okolo jeho bytí. Zaznamenávat „svět okolo“ pro něj bylo vždy zcela přirozenou nutností, a lhostejno, zda na cestách po Kavkaze, nebo v bytě 1+1 v Praze. Velmi jsem si tohoto jeho nastavení cenil a cením, protože se v rámci fotografie stává trochu ohroženým přístupem a jeho představitelé ohroženým druhem. Adam však takto pracuje kontinuálně od počátku. Občas si „odběhne“ k jiným tématům, jiným projektům, ale touha vizuálně „poznámkovat“ svůj život ho – jak se zdá – neopouští. A od chvíle, kdy vyženil psa, je středobodem tohoto prostoru Hermína a její neodbytná potřeba vytáhnout „páníčka“ někam ven.
Adamovy fotografie nám potom nabízejí kousek jejich rodinného života, vlastně docela normálního a obyčejného. Ukazují nám ale zároveň, že i obyčejnost se dá žít plně a že může být krásná. Alespoň tak je zaznamenána na jeho středo a velkoformátových fotografiích, které v průběhu let pořizuje. Jeho snímky nám zpřítomňují, jak je důležité „házet klacky“, ale zároveň mít u sebe někoho, kdo se s nimi po chvíli vrátí…
Vítejte v Díře, kde gumotisk překračuje tradiční formu a propojuje se s hříšnou chutí větrníků, experimentování a touhou po neznámém. Obujme si gumáky a společně ochutnejme všechny chutě a barvy, které tato technika nabízí.
Před vámi se rozprostírá vizuální hostina. Vydejme se společně na gastronomicko-výtvarnou cestu.
Usaďte se.
Degustační menu je oslavou kreativity, představuje harmonické spojení textur, barev a chutí. Chuťové pohárky ucítí neostré přechody a jemné reliéfy. Dovolte mi, abych vás provedla tímto kreativním příběhem.
Na začátek malý předkrm. Vzorky realistického zobrazení, neúspěšné a špatně promíchané kombinace, které byly zachráněny díky několika odvážným krokům. Zároveň se ale také setkáte s povedenými experimenty se špetkou potenciálu, plynule se proměňující v hlavní chod.
Jako hlavní chod vám představím osvěžující sérii nazvanou Nádhera, která paradoxně představuje dezerty transformované do vydatných proporcí. Tajnou ingrediencí je arabská guma, dodávající celému procesu lesk. Bohaté dezerty spojují rozžvýkané žvýkačky, je proto na vás určit, zda se jedná o falešné pozlátko, nebo opravdovou nádheru.
Od dezertů se přesuneme k dezertu. Sladká tečka jemně se rozplývající na jazyku, vzniká spojením dvou forem, kombinací materiálů a prchavých částic. Jste svědky rozkladu jednotlivých složek, které se poté spojí do kompaktní hmoty.
Cesta skrz Díru končí a vzpomínky na tento zážitek zůstanou ve vaší smyslové paměti, neomezené možnosti, které gumotisk přináší na stůl.
Šedá zóna je posledním výstavním projektem realizovaným v prostorách bývalého tanečního klubu Ta Magika. Autory jsou vyjma jednoho studenti Institutu Tvůrčí fotografie a jejich stmelujícím prvkem je potřeba vystoupit z komfortní zóny nejen z hlediska obsahu, ale i způsobu jeho prezentace v negalerijním prostoru.
Koncept šedé zóny známe ze sociologie či historie české literatury, kde je definována jako širší skupina lidí mezi establishmentem a disentem normalizačního období v Československu. Čím vším ale může být šedá zóna mimo tento historický kontext, v její symbolické rovině? Šedá není vyhraněná jako její výchozí polohy, nemusí být proto snadno uchopitelná jako černá a bílá. Ze své podstaty je heterogenní. Svou otevřeností nás nabádá k dialogu, ale nebrání se ani změně stanoviska. Spíše než místem bezpečí, zaručených jistot a snadných definic je šedá zóna polem možností, rozpínavým a chvějícím se ve svých konturách. Je prostorem osvobozující transgrese a tvořivého procesu.
Mezi zastoupenými autory velmi silně rezonují témata izolace a osamocení. Katarzyna Heczko Bodora se jimi zabývá v souvislosti s osudem kardinála Stefana Wyszynského, který byl polskou vládou v 50. letech minulého století vězněn, aby jí byl později po svém propuštění tolerován. Portréty osobností, které v letech 1946–89 emigrovaly z tehdejšího Československa do Rakouska, zachytil Petr Foltýn. V cyklu fotografií s názvem Běž do svéhopokoje a vrať se, až budeš normální se pak Lenka Vaculínová konfrontuje s nelogičností výchovných stereotypů, které nepřipouštějí dialog mezi rodiči a jejich dětmi.
Dalším tématem je smrt, kterou k fotografickému médiu přirovnávali už teoretici fotografie Roland Barthes a Susan Sontag. Také v tvorbě polského divadelního režiséra, výtvarníka a teoretika Tadeusze Kantora se nejednou smrt zrcadlí ve fotografii, v aktu fotografování či v samotné postavě fotografa. Zdá se, že Katarzyna Szwarc zná velmi dobře také jeho mýtopoetiku. Ve svých vzpomínkách na odchod blízké osoby a úvahách o souvztažnosti smrti a fotografie, které nazvala Mám ráda, když je tma, balancuje mezi funerální atmosférou i dětskou hravostí. Hravě působí také pomyslný kladkostroj na studnu Jakuba Hayneho v Crucifixion III, ačkoli dává tušit nejrůznější temné scénáře. Blízkostí smrti se rádi obklopují také aktéři dokumentárních fotografií Valdemara Bednarze. Jeho Suspension zachycuje komunitu lidí, kteří po vzoru severoamerických indiánů vyhledávají fyzické utrpení, aby dosáhli mimořádných stavů vědomí.
Tíživost obsaženou na fotografiích těchto autorů zmírňují práce Dity Valachové. Autorka Plážového kompletu nahlíží pod povrch zdánlivě obyčejných věcí a okamžiků. Poslední tři autory pak propojuje experiment. Prostřednictvím fotografie nám odhalují své fikční světy. Sandra Sedlecká kontempluje ve stavu mezi bděním a snem (Antesomnia). A zatímco Petr Moško přetavuje industriální realitu v popartové Artchemo, vyvolává Pavel Křeček svými imaginativními Fragmenty z Kolbenky paměť zapomenutého místa.
Zastoupeni autoři prozkoumávají své šedé zóny velmi soustředěně a stejně jako je jejich záznamový materiál citlivý ke světlu, jsou oni citliví k okolnímu světu. Fotografické médium je šedou zónou jejich tvořivého pohybu a zároveň průvodcem, učitelkou i velkou šprýmařkou, která si tak ráda libuje v nejednoznačnosti.
Keď sa v roku 2007 Robert Fico vyjadril k dostavbe iluzórnej diaľnice D1, vyhlásil, že do roku 2010 by mala spojiť západ s východom. Dodnes sa tak nestalo.
Premýšľam nad tým, čo by bolo, ak by sa to podarilo. Či by sa zmazali, alebo aspoň do určitej miery eliminovali rozdiely, ktoré medzi regiónmi a Bratislavou existujú. Ako by ľudia rozmýšľali, čo by robili a ako by vnímali krajinu, a či by bolo Slovensko odrazu chápané všetkými rovnako a hlavné mesto by prestalo byť „štátom v štáte“.
Na trati Bratislava – Košice pozorujem krajinu, ľudí a situácie a hľadám definíciu toho, čo znamená byť Slovákom. To sa dá podľa môjho názoru pochopiť jedine poznaním krajiny, v ktorej žijem. Posledné dva roky priniesli Slovensku veľa dôležitých udalostí. Jednou z prvých bola vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírovej, ktorá rozhýbala krajinu k obrovskej aktivite, následne k úpadku silnej, dlhoročne vládnúcej strany, no na druhej strane aj vzostup extrémneho nacionalizmu a nenávisti, mierenej voči menšinám a etnickým skupinám.
Moje predošlé projekty riešia problematiku falošného a prázdneho hejslováctva dlhodobo a komplexne. Bratislavu – Košice a späť som poňal portrétovo. Mojou snahou je zobraziť ľudí, ktorí sú nositeľmi týchto udalostí. Tie sú trpko-smutné, niekedy úsmevné, ale stále trochu nakrivo.
Radiála od západu na východ mi ponúkla zachytiť ľudí v ich prirodzenom prostredí, nie situačne, skôr príbehovo. Nejedná sa o okamihy, ktoré sa stanú a následne zaniknú. Každá z fotografií si nesie svoj príbeh s odkazom na minulosť a presahom do našej budúcnosti.
Projekt Bratislava – Košice a späť je jedným veľkým portrétom Slovenska, ktorý som poskladal z výrazných momentov. Ak by sa ma niekto opýtal, koľko hodín strávených v aute ma to stálo, odpovedal by som, že netuším. Veľa.
Je ráno, hmla sa ešte nestihla rozpustiť. Na svoje cesty sa vydáva smerom na východ, balí nevyhnutnosti, vyráža. Auto, mapa, denník, očakávania. Rumunsko, Ukrajina, Poľsko, Slovensko a Česko. Krajiny s mnohými nedostatkami vyváženými ich úprimnosťou, skutočnosťou, otvorenosťou. Zapadne do davu, o chvíľu o jeho fotoaparáte neviete. Neovláda priestor, je ako kúsok skladačky. Nie je to lovec tej najlepšej snímky, nie vždy stlačí spúšť. Niekedy ostane zážitok len v hlave.
Jaroslav Pulicar je v mnohých článkoch a rozhovoroch prirovnávaný k velikánom českej fotografie. Jeho osobitý štýl, ktorý by sa príznačne mohol nazývať „pulicarovský“, má okrem svojej veľkosti v nárokoch kladených na kvalitu obrazu, nie vždy technickú, primárne však obsahovú, aj duchovnejšiu a citovejšiu podstatu. Pocit prítomnosti v obraze. Pocit, ktorý sa nám spája so spomienkou z detstva či zážitku takého známeho, že ústa chcú vykríknuť: to je ono! Dôkladne zachytáva momenty miznúceho sveta padajúceho pod ťarchou modernizácie. Kožené sedačky vo vlaku, v lete rozpálené, v zime studené, ale vždy dosť veľké na krátky spánok medzi stanicami. Ženy v krojoch, pre ktoré je cesta na bicykli s hudbou kostolných zvonov za chrbtom každodenná rutina. Pohostinnosť, otvorenosť a láskavý humor majú svoje miesto v Pulicarových fotografiách. Miesto presne nejde určiť a čas poletuje niekde nad nami. Nevidíme hranice a krajiny sa v obrazoch zlievajú do jednej. Nie je to dôležité.
Jaroslav Pulicar k svojej práci pristupuje zodpovedne, je náročný a s všetkou vážnosťou vyberá tie pravé snímky. Jeho umenie si zaslúži všetku našu pozornosť a ja sa chcem už len pozerať.
Když prší a najednou padají jen dvě kapky, chvíli, stejnou rychlostí – je to náhoda? Jejich další nesoulad v trajektoriích pohybu není žádnou tragédií a na celkový obraz to nebude mít žádný vliv.
Česko-kazašské duo Martin Pecha a Lev Zlokazov jsou studenty ateliéru Lukáše Jasanského na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V jejich dílech se odráží absurdita, ironie, lehký humor a metamorfóza světa, který je obklopuje. Jejich svoboda a přístupy představují reprezentativní model určitého vědomí souvisejícího s podstatou absurdního bytí. Oba umělci už několik let pracují s fotografií, technikou koláže a performancí. Pokouší se kombinovat jemné lidské pocity a abstraktní myšlenky, vytváří spoustu pozoruhodných situací, a to jak v reálném světě, tak i v tom metafyzickém.
V kapkách deště je obrovskou kvintesencí, souborem různých myšlenek, které vznikly a zrodily v době jejich seznámení během studií fotografie.
Moji prarodiče předávali své cennosti dalším generacím a ti je následně schovávali na půdu. Tyto věci jsou pro mě jako rodinné album. Na každém předmětu se podepsal čas a způsob života mých předků. Vše jsou to věci, které má rodina začala shromažďovat od konce 30. let minulého století a každá další generace něco přidala. Těmito objekty jsem byl obklopen již od dětství, ale jak roky běžely, tak se na ně postupně zapomnělo. Zůstaly ležet pod vrstvou času na půdě. Rozhodl jsem se je po letech znovu vytáhnout na světlo, a tím přidat svůj díl. Bohužel dnešní doba způsobila, že jsou tyto věci někdy vnímané jako nevkusné a nemoderní. Končí pak na půdě zabalené do igelitu, aby se na ně neprášilo. Plast jakožto velmi sterilní a izolační materiál je absolutním protikladem ke starým věcem, které pro mne mají nejen generační, ale především citovou hodnotu. Tento kontrast mezi igelitem a věcmi, mě inspiroval k vytvoření tohoto souboru.
Vítejte v díře! Je v tom nějaký vzorec nebo smysl?
Jak poznáme, že se vesmír zvětšuje, nebo se objekty v něm zmenšují? Žádný signál, žádný problém. Stačí nasednout na kolo a šlapat po venkovské silnici do nových dimenzí. Mimochodem, první auto bylo lidské tělo, ale kdo nesbírá ryby, tak to nepochopí. Viděl jsem studenty, jak se vloupali do administrativních kanceláří a vysrali se do děkanského odpadkového koše a trávili dlouhé hodiny pohledem na divoký kaktus, možná je to jedno, může to být jen náhoda. Souhlasíte s tím, že vypadáme jako cirkus, putovní karneval, který se čtyři miliardy let toulá kolem slunce a vytváří nová monstra a divy, falešné a krvavé pohromy, zázraky a omyly, našel jsem identitu. Narodil jsem se jako delfín a mé tělo zmizelo ve vzduchu spolu s mými sny. Divoká zvěř se shromažďuje a lidské národy zuří, sopky chrlí teplo, zatímco jinde voda zamrzá a taje a jiné dny prostě prší, tolerantní a nesoudné, vyhýbající se negativním emocím a konfliktům. Ekologická válka využívající transgenderové zbraně proti potratům se v kyjevském metru mění v těhotenství. Zapněte GPS, abyste viděli video přímo před sebou. Buďte opatrní, pokud spam napadne vaši prostatu, chovejte se tak, jako byste chtěli, aby se k vám chovaly jeptišky v minisukni, protože vám chybí kolagen. Myšlenka, že optická iluze obřízky zaměřená na žvýkání fraktálů v osamoceném neuronu sušenky je mezi dvěma druhy zproštění viny, je v mikrobiální rovnováze a pravděpodobně integrována do kočičí paměti. Co se stane zítra, stane se pozítří. Botox na viry je nyní k dispozici a síla volných radikálů může být hédonistická. Chladné a záhadné poruchy paměti hledají lásku. Zveme vás na výstavu
WHAT TIME IS LOVE?
Na výstavě Ateliéru fotografie z brněnské FaVU se student prvního ročníku Roman Hruda diví, kam se zmizel sníh, zatímco Klára Liptáková a Veronika Karasová sledují skupinu drag queens ve slovenské Banské Bystrici. Ve stejnou dobu naši hosté z Erasmu Rain Avarmaa a Bence Madas vytvořili mírné environmentální halucinace a zkoumají jak expoziční, tak optické iluze. Zatímco Jamie Hrabců pomocí leptání měděných matric uvažuje o transgender otázkách, Yehor Simakov si hraje s časem a ptá se, jaká je budoucnost v okamžiku minulosti. Mezitím studentka magisterského studia Lucia Bergamaschi cestuje v dírách potrubí a další student Igor Chogol sbírá na Instagramu obrázky zachycující absurdní situace válkou zničených ukrajinských regionů. A ke konci náhlé výbuchy energie a pocit neklidu od Sary Hold.
Fotografický cyklus POFEL nahlíží do komunity ostravských teenagerů optikou jednoho z nich. Jeho autorem je Vojtěch Vítek, čerstvý absolvent oboru Fotograf SŠ služeb a podnikání v Ostravě-Porubě.
Pofel je slangový výraz generace Z pro příjemně strávený čas s kamarády, tak zvanými feláky (z angl. slova fellow, fella – kamarád, chlápek, chlapík nebo maník). Od něj odvozené felit je pak synonymem starší a známější varianty slova kalit nebo pařit. Je však mnohem univerzálnější, pojme totiž i významy jako něco tzv. pořešit nebo odpočívat. Sdílet tyto okamžiky prostřednictvím sociálních sítí je dnes již neodmyslitelnou součástí společenské zábavy, která rezonuje napříč generacemi. Udělat fotku na akci a okamžitě ji postnout nebo sharenout cokoli, co nás ve virtuálním prostoru zaujme, je dnes samozřejmostí. Nečiníme-li tak, jako bychom ani nebyli. Ovšem v rovinách našeho vlastního prožívání se přemíra našich fotografických záznamů stává spíše jen plochým sdělením než skutečným sdílením.
Vojtěch Vítek fotografuje na akcích už čtvrtým rokem. Nezávazně a bez výraznějších uměleckých ambicí. Jeho fotografie jsou jen vedlejším produktem pofelů a skutečnost, že někdy volí také analogovou cestu, se onen akt sdílení odsouvá někam do neurčita – dokud se film nenafotí a nevyvolá, fotografie nenazvětšují nebo alespoň nenaskenují. Čekání se ale v tomto kontextu povětšinou vyplácí a s odstupem času také nezřídka poodkrývá nejen nové souvislosti, ale také postupný vývoj, který jinak prostě získat nelze. Ve svém výstavním cyklu představuje Vítek pozoruhodný záznam nočního života ostravských teenagerů i tekno komunity, s jejímž životním stylem se autor ztotožňuje. Černobílý filmový materiál nejenže v tomto případě podtrhuje autentičnost Vítkovy práce, dokonce se zdá, že mnohem zřetelněji poukazuje k tomu, co je blízké všem generacím – totiž k potřebě naplno sdílet společné chvíle, i když se zdánlivě nic zásadního neděje.
Záchrana demokracie alebo internacionálna pomoc. Tak bolo pred spoločnosťou prezentované vyústenie jedného z konfliktov studenej vojny medzi dvomi veľmocami. Pól milióna amerických vojakov sa na skoro tridsať rokov ocitlo na inom kontinente a snažilo sa podmaniť si krajinu v hesle demokracie a záchrany. Komunistický Vietnam prišiel o množstvo mužov, živiteľov rodiny, robotníkov. Hospodárska kríza na seba nenechala dlho čakať a nedostatok školených pracovníkov sa odrazil na ekonomickej situácii v krajine. Vietnamská delegácia vycestovala do Poľskej ľudovej republiky, Československa a následne do SSSR jednať o témach pomoci so zaškolením a získaním profesných skúseností v strategických oboroch. Československo uzavrelo s Vietnamom dohodu o vytvorení zázemia pre vzdelávanie vietnamských mužov a následne aj žien, ktorá sa od roku 1973 postupne pripravovala a najväčšia vlna začala prichádzať v roku 1980. Vietnamci boli rozmiestnený do niekoľkých miest v Česku a na Slovensku, najviac potom v Prahe v počte zhruba 4 000. Dohoda medzi krajinami sa netýkala len vzdelávania a takzvanej bratskej pomoci, ale bola naplnená aj vnútornými pravidlami a požiadavkami pre čo najlepšiu adaptáciu. Na začiatok dostal každý Vietnamec zimné oblečenie v hodnote 2 400 Kčs a zálohu na mzdu 900 Kčs so splatnosťou do jedného roka.1 Vietnamský občan mal zabezpečenú stravu vrátane víkendov vo vývarovniach a podľa pravidiel musela mať každá ubytovňa vlastnú kuchynku v prípade, že by neboli schopný adaptovať sa na české závodné stravovanie. Obmedzenia sa týkali aj ich súkromia. Vietnamci nesmeli nadväzovať známosť s Vietnamkami a ak sa aj museli ocitnúť v jednej miestnosti, vždy to muselo byť za prítomnosti tretej osoby. Neskôr sa pravidlá trochu rozvoľnili a Vietnamec mohol s Vietnamkou chodiť, pokiaľ by sa však stalo, že otehotnie, bola okamžite poslaná naspäť do Vietnamu bez možnosti návratu. Oni boli presvedčený, že idú pomáhať no miesto očakávanej vďaky sa stretli s predsudkami a ponižovaním. Aj napriek všetkým pravidlám, obmedzeniam a všadeprítomnej nenávistnej nálade si tvorili Vietnamci svoj vlastný svet, v ktorom sa ťažoba 80. rokov stratila vo víre večierkov, osláv, výletov a snahy užiť si možnosť vycestovať z vojnou postihnutého Vietnamu. Libuše Jarcovjáková, ktorá v tej dobe študovala na FAMU, dostala jedinečnú príležitosť vmiesiť sa do veľmi exotickej komunity so snahou poskytnúť im základné jazykové vzdelanie v trojmesačnom kurze češtiny. Vzhľadom na absenciu učebných materiálov a akéhokoľvek poznatku vietnamčiny nie je z jej fotografií cítiť nejaká bariéra. Uvoľnenosť a pocit, že je jedna z nich, sa premietla snáď do každej fotografie. Myslím si, že je to autorkina prirodzenosť nechať sa vtiahnuť prostredím a ľuďmi, v ktorom sa nachádza, a vyťažiť tak maximum z toho, čo jej okolie ponúka. Jej práca je nenútená a spontánna, dokáže zachytiť aj okamihy iným nedostupné. Vďaka Jarcovjákovej máme možnosť nahliadnuť do komunity, ktorá je doteraz veľmi uzavretá a v mnohých ohľadoch je stále braná len ako „večierka, kde nájdeš všetko“. Tri roky intenzívnej práce dali možnosť Jarcovjákovej prebádať vnútorné vzťahy medzi učiteľmi a ich žiakmi, zachytiť ich zbližovanie. Formálne portréty zasielané do Vietnamu svojim rodinám strieda ležérnosť na ubytovniach. Vzájomná súdržnosť, priateľstvá a snaha prežiť v systéme, ktorý ich odmieta. Ako komunita sa uzatvárali do seba, na Jarcovjákovej snímkoch ukazujú svoju otvorenosť, neviazané a úprimné ja. A aj keď to pod ťarchou osemdesiatych rokov nemali ľahké Vietnamci ani Jarcovjáková, ich vzájomné prepojenie im dalo prežiť spolu niekoľko intenzívnych rokov a pekné chvíle.
(*23. 6. 1953 † 19. 4. 2022) byl v Ostravě nepřehlédnutelnou osobností nejen díky jedinečné fotografické tvorbě převážně miniaturních rozměrů a aforismům, při jejichž čtení přestává existovat čas, ale v neposlední řadě také díky jeho excentrické a přátelské povaze plné lidskosti a humoru, kterým rád odzbrojoval ostatní i sám sebe. Jeho fotografická tvorba se řadí k vizualismu, jehož základy mu předal ostravský fotograf, pedagog a teoretik Bořek Sousedík (*1946). Otakar Matušek během svého života vystavoval například v Moravské galerii v Brně, ve Fotografické galerii Fiducia nebo v Ateliéru Josefa Sudka v Praze a jeho práce byla otištěna také v německém časopise PhotoNews. Výstava je koncipována jako vzpomínka na jeho nezapomenutelnou osobnost a dílo.
Na výstavě Příliš vysoký schod spolupracovala trojice autorů Fürstů-Koláček-Nová. Kombinují zde rozdílné a navzájem se doplňující přístupy v psychologické interpretaci daného tématu. Osobní růst často spočívá v překračování a balancování na tom či onom schodu ve snaze dostat se dál a výš, krok za krokem. Mnohdy narážíme na schod, který je příliš vysoký. Autoři se zde oklikou přibližují k vlastním schodům, i k neartikulovatelnosti jejich vlivu na naše životy. Příliš vysoký schod je drobnou nepříjemností i nepřekročitelnou bariérou mezi začátkem a cílem. Je však také symbolem osamělosti a jinakosti, vykročujíc z řady identických kopií. Jediná část rovnice s vlastní osobností. Kdyby byl perfektní, kdyby byl přesně akorát… nikdo by si ho nevšiml.
Noc. Čas odpočinku, blahodárného ticha a tmy, ale také tíživé temnoty, do které se probouzejí veškeré naše nejistoty, úzkosti a strachy. Matěj Damek si fenomén noci vybral během studií v Ateliéru Reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně jako téma své bakalářské práce pod vedením Lucie Fišerové. Jeho projekt vzešel z dlouhodobého experimentování s fotopastí, kterou po setmění používá při svých toulkách městem.
Na výsledné snímky má autor v případě fotopasti jen minimální vliv. Zasvěcení o tom vědí své. Nemožnost nastavení ideálních expozičních hodnot a nedokonalost výsledného obrazu související se silnou dávkou náhody však mohou být v tvorbě jistým vysvobozením. Zvláště, je-li fotografovým denním chlebem přesnost. Matěje Damka totiž živí především reklamní a produktová fotografie. Jako autor do celého procesu vstupuje znovu až konečným výběrem, který divákovi předkládá obrazy připomínající více než realitu spíše fantaskní výjevy. Figury lidí, torza zvířat a všemožné předměty vystupují ze tmy nebo se naopak do ní halí. Vše je bez výjimky ozářeno infračerveným přísvitem, který tento svět ve vteřině mění v mýtus nočního chodce bloudícího svým vnitřním i vnějším městem; opakovaně a v pravidelných intervalech. Jednou spíše jen kontempluje na periférii, jindy se vydává na výpravy za nočním životem do středu města. Je tichým pozorovatelem i dravým lovcem. Lovcem nočních motýlů, kteří měli vždy blíže k smrti stejně jako fotografie, jež svět kolem nás zvěčňuje i umrtvuje zároveň. Tato ambivalence prostupuje celým dílem a odkazuje silně mýtu, k jeho symbolickým hodnotám.
Představovaný projekt je výběrem z dosud nezveřejněného archivu havířovského fotografa. Vladislav Jasiok je rodákem z Ústí nad Labem, odkud se s rodiči na konci padesátých let přestěhoval do Havířova a stal se tak součástí první generace dětí vyrůstající ve městě horníků a hutníků.
První část vystaveného souboru tvoří fotografie z počátku let sedmdesátých; nejstarší z nich autor pořídil asi jako šestnáctiletý. Zaznamenával tehdy na svou středoformátovou zrcadlovku takřka bezvýhradně život venku, jeho procházky však nebyly jen bezúčelným blouděním rovnými ulicemi mladého Havířova. Lákali ho především lidé, za kterými se vydával na různé kulturní akce. Vznikla tak řada snímků z havířovských květinových oslav, otevření obchodního domu Budoucnost, odhalení Leninovy sochy, ale také z jeho cest mimo město, například z ostravského Dne horníků nebo skautských pochodů k mohyle na Ivančeně, které byly naopak režimem kritizovány. Je škoda, že se z tohoto období zachovalo jen několik svitkových filmů, neboť nám zprostředkovávají opravdu kvalitní reportážní snímky, mezi nimiž se najde i několik solitérů vynikajících nejen svou výtvarností, ale i přesahy od obecného sdělení k sdílení „příběhu“.
Autorovy první pokusy o reportážní fotografii doplňují na výstavě práce z let osmdesátých, které se již více vztahují k Ostravě. Nejenže působí civilněji, ale začíná se v nich stále více zpřítomňovat autorův zájem o město samotné. Jeho snímky zachycují některé městské části Ostravy, jak už je neznáme, například rozestavěné sídliště Dubinu nebo dnes již zaniklý zimní stadion Josefa Kotase, který se nacházel nedaleko železniční stanice Ostrava-Stodolní.
Konfrontace těchto časových období, která se zde po desetiletích otevírá, tak není jen pozoruhodnou mapou vnitřního vývoje jednoho fotografa, ale i významným svědectvím proměny míst, jimiž během svých iniciačních toulek procházel. Rané práce Vladislava Jasioka jsou proto velice cenným příspěvkem do fotografického portfolia Ostravska, na kterém ve stejném časovém období soustavně pracovaly osobnosti jako Viktor Kolář, Květoslav Kubala, Petr Sikula nebo František Sikora, který dokumentoval vývoj Havířova.
Projekt se zabývá životními cestami a partnerskými vztahy generace narozené kolem roku 1980. Při zobecnění příběhů konkrétních postav poskytuje obrázek o příslušnících této generace, o tom, jací jsou, čím prošli a čím procházejí. Někteří stále usilovně hledají partnera, se kterým by se cítili dobře, jiní si již dávno mysleli, že takového našli a pak ztratili tento pocit i partnera. Další žijí ve vztazích na dálku, které jim alespoň v tuto chvíli vyhovují, nebo žijí se stálým partnerem a potýkají se se vším, co je s tím spojené.
V rámci projektu jsem se snažil skrze své vlastní zkušenosti a prožitky propojit s portrétovanými a své pocity z minulosti zpracovat v jejich příbězích. Zabýval jsem se svojí generací. Když jsem chodil se svými vrstevníky na střední školu, byli jsme všichni na začátku. Na začátku dospělosti a svých partnerských životů. Nic jsme o nich nevěděli, netušili jsme, co máme čekat. Měli jsme různé představy, přání a touhy. Ať už naivní, či více nebo méně pokroucené. V průběhu více než dvaceti let, s jejichž odstupem se na to zpětně díváme, jsme se dostali do řady situací, které by nás dopředu těžko napadly. Zároveň jsou si mnohé naše osudy velmi podobné, prošli jsme si typově stejnými situacemi. Když se dokážeme otevřít, přiznat si to a poslouchat se navzájem, zjistíme, že máme hodně společného.
Výstava studentů závěrečných ročníků ateliéru Fotografie Lukáše Jasanského na FUD UJEP představuje výrazný pohled na pozici fotografie ve výtvarném umění i ve společnosti. Autoři tvoří klasickou, analogovou metodou – nelpí však pouze na estetice a formální stránce. Trojici spojují především způsoby, jakými k procesu přistupují – chápou ho jako extenzi komunikace s okolním světem o niterných myšlenkách, uchylují se k fotografii automaticky jako k druhému mateřskému jazyku, ať už v nejobyčejnějších – ale nečekaných – sděleních o současném světě, nebo ve chvílích terapeutického úniku z reality. Přestože se tak každý z autorů vyjadřuje z vlastní perspektivy a s odlišnou zkušeností, jedná se o kompaktní a vyhraněný výběr.
