Pavel Matoušek se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá vizuálním smogem, relativizací obrazu nebo automatizací vnímání a konání související s tzv. ozvláštněním (pojmem ruského formalisty Viktora Šklovského). Klíčové jsou pro tohoto autora limity vnímání obrazu, jež povyšuje nad jeho absolutní poznání. Troufám si tvrdit, že přemýšlením o světě a metodami jeho zobrazování navazuje Matoušek na odkaz solitéra české fotografie Jana Svobody, se kterým sdílí rovněž zájem o záznam zdánlivě banálních skutečností. Pro jeho tvorbu je charakteristická pozoruhodná soustředěnost

a pečlivost v práci, která, ačkoliv se autor zaobírá podobnými tématy, připouští stále nové možnosti. Po vizuální stránce jsou Matouškovy fotografie velmi sugestivní, ale nikterak agresivním způsobem; svým obsahem velmi často inklinují k nejednoznačnosti. Absolutní interpretace není tolik podstatná, mnohem důležitější je pro autora přijetí díla jakožto komplexní zkušenosti, jež je schopna měnit své obsahy v závislosti na aktuálním kontextu. Takový je přirozený stav věcí i mysli. Tak jako lidská mysl kopíruje povahu světa svou schopností transgrese, tak je také transgresivní umělecké dílo, které není absolutním záznamem těchto světů, nýbrž je zde, aby k nim pouze odkazovalo, upozorňovalo na ně a poskytovalo tak prostor k nabytí vlastí zkušenosti. Vždyť právě fotografie je v tomto ohledu výjimečným médiem, neboť přesnost jejího zobrazování světa je paradoxně velmi nejednoznačná, uvážíme-li, že čtení jejich obsahů závisí vždy na daném kontextu a zkušenostech konkrétního diváka.

Terezie Foldynová

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•